Ty dětské cesty za poznáním....

Mají patrně všechny něco společného. Přípravu. A protože se jedná o děti a jejich bezpečí a vybavení, je starost rodičovská veliká, ba převeliká...

Ten poslední den před odjezdem, u někoho možná i poslední týden před odjezdem, to vzrušení jak rodičů, tet a vůbec příbuzenstva, které o všem pochopitelně ví, tak samozřejmě těch našich malých i velkých dětí, kteří se těší a balí. A věčné otázky..potřebuje ten kluk, ta naše holka, ještě to a ono, nebo je lepší dát něco jiného, bude tam zima nebo horko, stačí triček patnáct, nebo jenom čtrnáct, kufr se nadouvá, řemeny praskají, západky nezacvaknou.

Uf..sedni nato Jano, nebo Petře, nebo mámo, děda v koutě lamentuje,  babička spíná ruce, pes se odklidí do kouta, myslíc si něco o podivnosti člověčího konání. Dny a potom hodiny se pomalu odlupují, nervozita stoupá. Pečlivě zabalený kufr je zase rozbalen, kruci nedali jsme tam ještě cosi, balí se taška a ruksak...a ty gumáky si sakra vezmi do ruky. Upocený rodič má už několik dní před odjezdem špatné spaní, zato ten , pro kterého se to všechno dělá spí  štastně jako Budulínek v příjemném očekávání věcí příštích.

A je to tady. Den jako vymalovaný, rodina usměvavá, kluk nebo holka pochopitelně taky babička dá ještě křížek na čelo, tak cerunko, ať tě pánbůh opatruje, děda se zavrtí na posteli a  vzpomene si jak si balil kdysi kufr na vojnu, pes si protáhne hřbet a myslí si, chvála bohu, že už je konec, kdepak mám misku se žrádlem!? 

A potom už auto, nebo elektrika, nebo autobus a sraz, kde se to plní tetami a strýci a známými, a je tady Honza a Jana a Maruška a taky Petr a tam kdosi haleká..no jo Aleš a jeho kamarád , jakpak ten se jmenuje...A tady je strejda Halm se kterým si  přece musím podat ruku.. A příjíždějí autobusy, plní se zavazadlové prostory a řidiči se potí,  protože zavazadel je víc než autobus může zvládnout, a je tady poslední objímání a taky pár slziček a to na obou stranách. A mumraj pomalu končí, tety-ochránkyně ještě rychle počítají ty svoje ovečky, kontrolují něco v papírech a autobusy začínají rachotit k odjezdu.

A v hlavách těch holek a kluků jistě mizí poslední záchvěvy smutku.. a je tady jenom radost a vzrušení...ale jo.. vždyť tátu, mámu, tetu, bráchu a hlavně našeho psa uvidím už zase za čtrnáct dní, tak co..Ale zítra, no zítra mně čeká ježdění na koni, a potom cáchání v rybníku a noční hra a jaké bude asi jídlo...a jestlipak tam bude taky Bohunka...já jsem ji neviděl.....A poslední zamávání a potom už těšení na krásné a zajímavé dny.

Nu, ale tady je to přece jenom něco trošku jiného. Jedná se o děti mentálně postižené ve větší či menší míře. Starost rodičů je jistě větší a možná radost dětí, kterým se nějak jinak naplňuje svět, a které jsou o jiné radosti světa částečně ochuzeny, je také větší, jenom bůhví co se jim v hlavinkách rodí....