Slunce a déšť.

Děti si hrály na lesní mýtině, krajinu hladilo okolní  ticho, obloha byla kovová s barvou šedi už několik let. Vypadalo to, že slunce se vypařilo z okolního světa a rostliny, zvířata i lidé začali pociťovat jeho nedostatek.

Scházelo jim to přirozené pohlazení a ranní radost z teplého paprsku Všehomíra, z toho na co byly zvyklé generace tisíce let zpět, na co byl nastaven organismus života a patrně i jeho vznik. Svět fungoval, ale bez radosti. Hoch se otočil k děvčeti.

"Ani nevíš co bych za to dal, "řekl," kdybych uviděl na chvíli, jenom na chvíli slunce a mohl ho chytit". ".Co bys za to dal ", podívalo se na něho děvče.

"Dal bych půl života, půl života bych dal", vzdychl chlapec

"Půl života "? odpovědělo děvče, "není to moc " ?

Chlapec neodpověděl. Dal bych to mamince, myslel si, dal bych jí to ráno, anebo bych jí to donesl do postele a dal bych jí vždycky jenom trošku, aby slunce dlouho vydrželo a zase bych je schoval a zamkl do té mé bedničky, aby nemohlo utéct a někdo mi ho neukradl.

"A mně bys taky kousek dal"? špitlo děvče.Chlapec udiveně zvedl obočí.

"Taky, to víš, že jo a tátovi taky a malinký kousek, malinký, bych nechal pro naši agamu a pro želvy a taky pro mravence a pro žížaly, a pro ty dva stromy u nás na zahradě a tak".

."A co pro sebe, "řeklo děvče, "kolik by sis nechal pro sebe "?

"Co by zbylo, "řekl chlapec. Děvče se usmálo. "Myslím, že by ti toho moc nezbylo". Chlapec pokýval hlavou a zvážněl. "Nezbylo, ale to vůbec nevadí, vůbec ".

"No, ale to nejde, "děvče bylo náhle zaujaté tou myšlenkou a podívalo se na chlapce.""To přece nejde, to nemůžeš nějak udělat. To by nedokázal udělat ani táta".

"Já vím "řekl chlapec "ani táta".

Z domku vyšla žena, s vlasy, které byly tak blond, že vypadaly, že na ně slunce svítí celý den, a že ty vlasy jsou sluncem nasyceny, že jsou sluncem naplněny až po nejzazší okraj možností, že už slunce odmítají, a že se mu brání z posledních sil. Žena začala věšet prádlo, před tím jednotlivé kusy ždímala, voda ji kapala po bílých rukou.

"Vždyť to přece nemůže uschnout", myslel si chlapec, "vždyť není slunce, to prádlo přece nemůže uschnout, proč to naše maminka dělá"?

Źena pokračovala pomalými, vláčnými unavenými pohyby. Sehnula se pro další kus, ztěžka se narovnala a pohlédla směrem , kde mělo být slunce. Byla tam jenom šedá, zakaboněná, nic neříkající obloha.

"Chci slunce", šeptala. "Já chci slunce, bože jenom na chvíli". Vyždímala poslední kus prádla, vzala koš a otočila se k domovu.

Chlapec a děvče naráz vstali. "Mami, mamíííí",  zavolalo děvče. Žena kráčela dál ani se neotočila.

Děti se daly do běhu."Mami, mami, mami....co je s tebou mami ", volaly. Udýchaně ji doběhly. "Mami, ty nás neslyšíš " ? Chlapec měl vykulené oči a děvče mělo v očích slzy.

Žena se na ně nepřítomně podívala. "Já nevím, já nevím", šeptala sotva slyšitelně a pokrčila rameny.

"Jak nevíš, jak nevíš" křičely obě děti, "co je s tebou mami" ??J á nevím", řekla žena," jsem strašně unavená, nemám sílu, nemám vůbec žádnou sílu a radost z ničeho ".

Žena svěsila hlavu." Chlapec pohladil matčinu bílou, mokrou ruku-.Děvče polekaně těkalo očima z bratra na matku.

"Chybí ti slunce mami. Tobě chybí slunce maminko". Žena se podívala do synových modrých očí, tázavých a vystrašených, schovaných za dlouhými řasami v bledém obličeji.

"Asi máš pravdu synku, máš pravdu, nemohu to vydržet, už to dále nevydržím, visí to na mně jako balvan", zoufale drmolila sevřenými rty..

Hoch uhnul pohledem a nervozně zavíral a otvíral dlaně. "Co budeme dělat mami, " hlesl.

"Já nevím , já nevím děti. Čekat. Čekat na slunce".

V dálce zahřmělo. Během několika chvil se spustil déšť hustý a silný, blesk rozsekl oblohu jako švih samurajským mečem, z pověšeného prádla crčely praménky vody. Matka se podívala k obloze,  mokré světlé vlasy ostře ohraničovaly její jemné rysy, šaty měla zcela přilepené na tělo a dětem se zdálo, že vypadá velmi smutně.

"Pojďte děti, musíme domů", odložila koš a chytila děti za ruce.

Klopýtali k domovu. Žena kráčela odevzdaně v proudech neslábnoucího deště, který bubnoval do stromů , trávy, kamenů. Kráčela se sklopenou hlavou a děti vedle ní cupitaly jako  dvojice bázlivých kuřat. Zablesklo se a vzápětí zarachotil hrom. Žena se vzpamatovala.
"Děti, děti...musíme se rozdělit"! Skoro vykřikla.

"Proč, proč rozdělit mami" ? Koktal chlapec a děvče se bázlivě přitulilo k matce. "Blesk nás může zabít všechny tři najednou "odpověděla tiše matka. "Utíkejte, prosím vás, proboha utíkejte" začala křičet"," každý na jinou stranu"!

Děti začaly vzlykat. Žena je chytila s nebývalou silou za jejich drobné ruce a odhodila je od sebe. Děvče zůstalo stát a nevěřícně se dívalo na matku. Déšť zesílil a bičoval všechno živé i neživé s úporností a vytrvalostí.

"Tak běžte přece, dá Bůh, že se setkáme doma" zaprosila matka.

Děti se rozutíkaly. Vstávaly a padaly a zase vstávaly, ale jejich domek nebyl daleko. Vpadly domů jako hejno vyděšených vrabců, shodily ze sebe mokré šaty a začaly se přehrabovat v obstarožní skříni, aby si vzaly něco suchého na sebe. Přehazovaly jednotlivé svršky, košile, ponožky, kalhoty, svetry, sukně i malinké sukénky a spoustu jiných nepotřebných věcí, které se hromadily tak jak děti rostly.

Matka se dívala na tu spoušť stojíc uprostřed pokoje, dětmi náhle zapomenutá a nepotřebná. Patrně už tehdy v dětech, jako ve všech živých bytostech, začalo vyrůstat to, co se dědilo v celém lidstvu od nepaměti. Napřed se postarat o sebe.

Ženiny oči klouzaly unaveně po starých vlhkých stěnách, které měsíce neviděly slunce, v rozích se rozlézala zelená plíseň, na stropě se objevovaly drobné kapky průsaku.

Sepjala ruce. "Bože, chtěla bych na chvíli, jenom na chvíli, jenom na pár dní   slunce, které by nezapadlo, které by nám dalo sílu prožít další den a načerpat radost do dalšího žití. Vždyť slunce....slunce je život !"

Venku déšť bušil do všeho co mu přišlo do cesty, zvedl se vítr a jeho silné poryvy se opíraly do starého domu. Okenní skleněné tabule zněly stakatem bubnujícího deště, trámy praskaly, kvílely a uzkostlivě naříkaly jako místo pekla, či hrůzných bájných bytostí. Chalupa bojovala s přírodou.

Žena se probrala. Uviděla obě děti jak sedí u stolu podivně nahastrošeny tak jak jim prádlo zrovna padlo pod ruku, když ze sebe strhávaly promočené šatstvo. Hoch měl zimní čepici na hlavě a děvče pak jakési zbytky dívčích oděvů.

"Mami, všechno na mně je vlhké", řeklo plačtivě děvče, "úplně všechno, je mi zima". Žena trhla rameny a celá jako by se zmenšila.

"Uděláme si čaj", řekla žena. Teprve v tom okamžiku si uvědomila, že se třese zimou, jak se na ni lepí mokré šaty, přisáte k jejímu tělu, odtékající voda jí čvachtala v botách. Rychle zapálila plynový hořák a za pár okamžiků začala voda vřít.

"Jaký chcete ten čaj" ? Obrátila se žena na dvě schoulené postavičky sedící u stolu. Nečekajíc na odpověď, prohodila. "Meduňkový". Pečlivě rozlila horkou vodu do tří hrnků a přidala do všech krapet whisky.

"Med nebo cukr"?, "Med mami". "Ne já chci cukr “, řekl chlapec stále zachumlaný v čepici a utřel si nos.

Venku pomalu přestávalo pršet a odpoledne přecházelo do podvečera. Hoch se zamyšleně díval přes orosená okna na kontury luk a pastvin, na táhlý kopec na obzoru, na zemi, která se probouzela po deštivém výprasku do začínající noci. Čas se vlekl. Obloha byla téměř bez mraků a tma začala pomalu vládnout nad krajem. Vykrojila se první hvězda.

"Já počkám na tátu", řekl chlapec´.  Matka byla viditelně překvapená". Přijde až v noci, ale jak chceš ", řekla. Chlapec se schoulil do židle a usnul.

Noc byla jasná, na nebi vystupovaly hvězdy jedna po druhé a chalupu obeplouval velký rudý měsíc v úplňku.

Chlapec ve spánku ucítil jak ho nějaká ruka pohladila lehce po tváři.

"To jsi ty tati ?" mumlal ze spaní.

"A kdo by to jiný měl být, maminka spí."

"Potřebuji s tebou mluvit táto."

Oba se zasmáli, a to navodilo jakési mužské přátelství, nebyl to syn-otec, ale dva muži.

Chlapec pověděl otci vše o dnešním dni, o dešti , nešťastné matce, o slunci, o sestře, vypověděl mu celé své srdce, své obavy a své přání, že by chtěl ukrást alespoň kousek slunce, aby jim ho mohl dát.

"Jenom ty to táto můžeš udělat, ty všechno umíš a všechno víš. Jenom ty. Udělej to ":

Otec se dlouze díval na chlapce a usmál se.

"To nejde udělat hochu, to neumím, to nikdo neumí." Otec viděl jak je syn zklamaný.

"Běž spát". Chlapec se ani nepohnul.  Díval se upřeně na otce a nervozně si mnul prsty. Otec ho pozoroval unavenýma očima, po chvíli se k němu naklonil a řekl:

"V každém člověku je slunce. V každém".

Chlapci se rozšířily zorničky.

Ale tady žádné slunce není táto, není ani ve mně ani v tobě ani v mámě. Není nikde! Slunce je koule tam nahoře, je to teplo, je to světlo....kde je to táto, kde "?

Chlapec se  ještě více schoulil na židli a vypadal velmi nešťastně. Otci ho bylo líto.
"Myslel jsem to trochu jinak hochu". Chlapec se nepohnul. Otec vzdychl.

"No dobrá", řekl otec", budu o tom přemýšlet, dobrou noc."

Chlapec se váhavě zvedl. Otec si zapálil cigaretu a díval se upřeně na rudý měsíc.

Přišlo ráno. Chlapec byl první na nohou, matka s děvčetem ještě spaly. Otec stál u u malé dřevěné bedýnky.

"Co je to táto, to jsem tady u nás nikdy před tím neviděl.", hoch se naklonil na bedýnku a chtěl ji otevřít.

"Ne to nesmíš, neotvírej ji".

Proč", řekl chlapec, "proč"?

"Udělal jsem ji v noci, je v ní kus slunečního světla. Víš vzpomněl jsem si na písničku z mého mládí. Zazpívám ti ji".

"Spadl mi měsíc do vína, když jsem ho večer pil

a on mě prosil zaklínal, abych ho vylovil,

povídám počkej měsíci, splníš mi jedno přání,

nebo tě ve své sklenici utrápím do svítání....."

"A tvoje přání jsem řekl. Měsíc mi kus slunečního svitu v bedýnce nechal......".

"Ale táto...to".

Na východě vycházelo slunce.