A tak tedy Gallipoli...

Je to z Istanbulu bratru 350 km a dá se to jet v noci, za 6 hod autobusem jste tam, což jsem také udělal. Bus vás doveze do Kilitbahiru, malého přístavu na břehu dardanelského průlivu a bráně na Gallipolský poloostrov

Gallipoli- především jeho jižní část, takový cancour, trčící do marmarského moře, krvavě posvátné místo, kde je skoro hřích šlapat po této půdě, protože to je místo, kde za 8 měsíců od roku 1915, v době 1. světové války, položilo život, a to zcela nesmyslně, na 300. 000-500.000 mladých hochů, vojáků, přesnější počet se už nezjistí, Anglie, Francie, Australie, Nového Zélandu, Indie, a konečně Turecka, jejich protivníka. Pod tuto strašlivou nesmyslnou akci se podepsal Winston Churchill, jako první lord britské admirality, který ji prosadil, a to i přes nesouhlas anglických generálů a admirálů...

Turek jménem Mustafa, jak jinak, mně zatáhl do minibusu, kterým se jede po tomto rozsáhlém bojišti.Bohužel výklad byl v turečtině, protože průvodce turecký učitel v důchodu, měl turecký platící mančaft. I jezdilo se od památníku k památníku, ke hrobům Turků, kterých tam bylo rozseto tisíce, já jsem rozuměl jenom Mustafa Kemal Atatürk paša sem a Kemal paša tam, ostatně Mustafa Kemal byl sice výborný velitel, jinak ale pijan, karbaník a milovník žen, který patrně v důsledku pití zemřel na cirhozu jater, /to ovšem důchodce neřekl/, ještě tak Liman von Sanders paša-německý velitel, který měl Turky na povel, co udělali tito pánové, když vedle nich vybuchla bomba, jak voják Anzaku /Australie a N. Zélandu/, si to mašíroval s uříznutou hlavou Turka v podpaží a chytili ho Turci, jak turecký lékař Mustafa jak jinak, který operoval bez anestezie, - náš průvodce se zakousl sugestivně do na svého rukávu a naznačil cestu utrpení operovaných, sám doktor zemřel na nějakou infekci.....

Tyto detaily jsem pochytil od svého příznivce Mustafy a jeho divoké angličtiny, turecký učitel v důchodu si mě občas přitáhl za knoflík a máchl pravicí vlevo, či vpravo a řekl "tam je vesnice xy , a tam zas vesnice Yx, vidíš ?, neviděl jsem nic, protože Gallipoli je placka s nějakými kopečky maximálně 300 m.A zase památníky-obrovská železná socha nahrblého Turka jak vláčí na zádech dělostřelecký náboj, "vidíš" řekl Turek v důchodu, "hrdina" to řekl anglicky. Hroby několika desítek tisíc tureckých vojáků, na každém jakási helmice, jako tehdejší pokrývka hlavy tureckých vojáků, vojáci Anglie a Anzaku měli široké klobouky, důstojníci brigadýrky, u každého hrobu kovová deska, na každé straně popsaná osmi jmény, hroby 1817 tureckých vojáků 57.pěšího pluku, vybitých do posledního muže v jeden den 25.dubna 1915, v rohu hřbitova socha starého muže s vnučkou, znázorňující patrně pamětníka. Pak jsme odhrčeli k obrovskému památníku Anzaků, které si Turci pro jejich velikou bojovnost a statečnost vážili, nicméně i tam byla hlavním hrdinou turecká generalita vynášená do muslimského nebe z úst penzionovaného učitele.

K mé nelibosti jsme profrčeli kolem francouzského hřbitova bez zastavení, až jsem se nakonec vzepřel, a zahulákal jsem o stop u několika anglických hrobů a malého památníku, za mrmlání přítomných mně bylo zastaveno. Vystoupil jsem jediný a přinatrefil Angličana jak si jeden hrob prohlížel."Odkud"ptám se," Nottingham a vy ?" Česká republika". Měli jste výborné piloty, kteří bojovali v Anglii, odvětil... "Po roce 1948 byli mnozí pozavírání, vyhozeni z armády, někteří zemřeli ve vězení " říkám..Pokýval hlavou "komunizmus" procedil zavřenými ústy ...no a pak návštěva malého muzea s rezavými kanony, osobními proprietami, vojáků obou stran a jakýmisi bodci, které prý dávali vojáci spojenců do půdy, aby proděravěli chatrnou obuv Turků a způsobili zranění. Bohužel v rámci tureckého bojovného entuziasmu jsme nenavštívili ohromný Helles memorial, kde je pohřbeno kolem 20 000 anglických vojáků padlých v okolí vylodění, zátoce Suvla a jinde. I tak toho bylo dost.

Chmurné myšlenky bylo třeba spláchnout nějakým tureckým malvazem. Oběd byl potřeba. Malá vesnická hospoda s kejhajícími husami, mrouskajícími se v potoce, výborný oběd, přítulná kočka, lezoucí drze do talíře. Nakonec podání ruky průvodce -učitele- penzisty a osobní krátká zpověď v angličtině. "Můj syn být inženýr, žena být učitel, dcera být profesor... a poklepání mě na rameno, asi jak jsem zaujatě poslouchal jeho výklad...